Děti a mládí

Dcera se po delší době vrací domů a povídá rodičům: „Tak už mám konečně chlapce.” „Už bylo na čase,” radují se rodiče. „A čímpak je?” „Čím by asi mohl být? Vždyť jsou mu teprve tři měsíce…”

V umělecké rodině očekávali narození dítěte. Ona mu řekla: „Renoušku, budu hodně zpívat a hrát na piano, aby to naše dítě bylo slavným muzikantem.” „Jo, a sem tam si ovšem spolu zahrajeme taky kopanou.”

„Maminko, kup nám pejska,” žadoní děti. „Už ne, ten včerejší byl poslední. Naučte se konečně hrát fotbal s balónem!”

„Chtěla jsem se vzdělávat, ale naši mi nechtěli koupit tu nejdůležitější učební pomůcku.” „A co jsi chtěla studovat?” „Autoškolu!”

„Od čeho máš toho monokla, Karlíku?” spráskla ruce babička. „Od kolomazi.”

„Tati, proč prší?” „Aby květiny rozkvetly, aby země dala úrodu…” „Chápu, proč ale tedy prší na asfalt?”

Maminka se koupe ve vaně a volá na dcerku: „Maruško, jdi se podívat, jestli už se vaří voda na čaj!” Maruška jde, nabere z hrnce naběračkou vodu, donese ji mamince do koupelny a ptá se: „Koukni, mami, už se vaří?”

„Víš, že jsem nejlepší ze třídy v páce?” chlubí se matce Jirka. „Opravdu? To jsem netušila, že máš tak silné ruce…” „Proč ruce? Já se bavím o fyzice.”

„Zjistil jsem, že náš soused lže,” křičí z dálky malý chlapec. „Jak jsi na to přišel?” ptá se maminka. „Říkal, že jeho auto má nerozbitná skla!”

Přijde holčička ze školy a říká: „Babi, to je hustý!” Babička vaří: „Ne. Ještě je to řídký.”