Děti a mládí

„Babi, víš, že už vědci teoreticky dokážou udělat umělého člověka?” oznamuje babičce Franta. „Vážně, Františku?” podiví se stařenka. „To za nás nebylo – člověk z umělé hmoty!”

Zuzka nešťastnou náhodou rozbila okno. Otec prohlásil, že jí strhne z kapesného peníze za nové sklo. Dcera opáčí: „Raději mi to strhni z věna!”

Vzorný skaut, lety téměř plnoletý, podává pravici novému spolubydlícímu na ubytovně: „Těší mě, já jsem nějakej Jenda.” „Ahoj,” řekne nováček tiše, „já jsem nějakej nesvůj…”

Pepíček přiběhne domů a bleskurychle se schová pod postel. „Že ty jsi zase někde provedl nějakou vylomeninu?!” rozčílí se jeho táta. „Ne, žádnou vylomeninu jsem neprovedl,” klepoucím se hlasem řekne chlapec. „Je to spíš zlomenina!”

Přijde Pepíček domů a s hrdostí volá na tatínka: „Tati, já už umím psát.” „A co jsi napsal?” ptá se tatínek. „Nevím, já ještě neumím číst,” odvětil Josef.

František dělal na dvorku sněhuláka. Zrovna mu dlabal oči a maminka na něj z okna křičela: „Nejez ten sníh, dostaneš angínu!”

„Bolelo to moc, když jsi sletěl ze žebříku?” ptá se maminka Pepíčka. „Ani ne,” odpoví hoch. „Až když jsem dopadl na zem!”

Potkají se dva kluci a jeden se ptá druhého: „Od čeho máš ty podlitiny na tváři?” „Šlápl jsem na hrábě.” Kamarád si překvapením hvízdne: „Ty tě teda zřídily…” „Hrábě ani ne,” povzdechne si krasavec. „Spíš ten rozzuřený zahradník, kterému jsem je rozšlápl!”

Barunka přiběhne celá vylekaná do obýváku: „Tati, Filípek vypadl z okna!” „Tak co tu jen tak stojíš? Běž ho rychle chytit!”

Letní tábor končí a dvě nejlepší kamarádky, Věra a Katka, se musí rozejít. „Když budeš někdy něco potřebovat, zavolej,” navrhne Věra. Katka se zamyslí: „A uslyšíš mě?”