Děti a mládí

Přiběhne Pepíček k benzínové pumpě s kanystrem: „Deset litrů benzínu, honem!” „Co je, hoří snad?” „Jo, naše škola. Ale nějak to uhasíná.”

„Proč máš z dějepisu stále pětky?” zlobí se otec na syna. „Víš, tati, já za to nemůžu. Učitel se pořád ptá na věci, které se staly před mým narozením!”

„Maminko, děti ve škole říkají, že vypadám jako upírek.” „Ale kdepak miláčku, máš zoubky jako perličky. Ale teď hezky zavři pusinku nebo zase poškrábeš podlahu.”

Na ulici do sebe vrazí dva frajeři. „Hej, vole, vo co jde?” rozčiluje se první. „Vo nic, vole,” odvětí nasupeně druhý. „Vo něco běží!”

Jde pán po ulici a potká Pepíčka: „Chlapče, nevíš, kolik je hodin?” „Ne, nevím,” odvětí Pepík, „ale můžu ti ukázat, jak daleko umím hodit kamenem.”

„Pane vedoucí, nechcete čouda?” „Kdepak, chlapci, večer bude táborák.”

Maminka s Pepíčkem jsou na procházce v lese a Pepíček zahlédne chlapa v pláštěnce, který klečí na bobku a něco pořád vytahuje ze země. „Co je to za člověka?” ptá se maminky. „To je rybář,” poučuje ho máma, „chytá žížaly.” „Žížaly?” podiví se Pepíček. „Já myslel, že když je rybář, …

„Mami, ten pán, co k nám přišel, vůbec neumí hrát!” stěžuje si mamince malá Karolínka. „Ale miláčku, vždyť on ten klavír ladí.”

Braňo v nekontrolovatelném záchvatu zuřivosti podupe kámošovi boty. „Jak si to představuješ, vole? Tys mi rozšlápl boty!” ječí kámoš, když uvidí dílo zkázy. Braňo odsekne: „Nerozčiluj se, blbečku! Aspoň ti budou o trochu déle!”

„Tati, je Tichý oceán vždycky tichý?” „Prosím tě, když už se mě na něco ptáš, aspoň ne na takové hlouposti.” „Aha, tak promiň. Mimochodem, jak zemřelo Mrtvé moře?”