Jeden význačný vědec sestrojil robota, který uměl znamenitou věc – stačilo, aby spolkl jakoukoliv knihu, a robot hned věděl všechno, co v ní je. Tak to tedy fungovat mělo, ale nastal menší problém – robot nedokázal rozžvýkanou knížku rozluštit.

Tady čtu, že bohové na Olympu jedli ambrózii a pili nektar. Už chápu, proč byli nesmrtelní – vždyť v nektaru je obrovské množství konzervačních látek.

V nóbl divadle tak poloseděl, pololežel chlápek, který tím efektivně zabral tři sedadla. Když si ho všiml uvaděč, okamžitě k němu nenápadně přiběhl a povídá: „Pane, promiňte, ale smíte obsadit jen jedno místo.” Chlápek jen něco zabručel a ani se nehnul. Uvaděč mu pohrozil, že zavolá ředitele divadla, ale ani …

„Co byste udělal, kdybyste uměl zpívat jako já?” „Zašel bych na krční!”

„Sparta a Slavia jsou vlastně pražský výběr…” nadhodil pan Abrahám svou myšlenku. „Dá se to tak říci,” připustil pan Holý. Pan Abrahám se čílí: „Tak jak to, že neumí zpívat!”

Rok 2050, Česká republika, města rozbombardovaná, vsi vypálené, z jednoho zničeného domu vylézá špinavý a unavený děda a kochá se v jarním slunci. Za ním vyleze stejně ubohý vnouček a ptá se: „Dědo, je to pravda, že kdysi zde byla pamětihodná města, útulné vesnice a příjemné místo k životu?” Děda …

Zazvoní telefon. „Je tam číslo sedm – sedmdesát sedm – sedm – sedmdesát sedm?” „Ano, je. Co si přejete?” „Mohl byste zavolat na poruchy, ať mi sem někoho pošlou? Zašprajcoval se mi prst v sedmičce.”

Milovník umění potká známého malíře. „Jak to, že jsou všechna vaše díla tak krásná?” vyzvídá na mistrovi. „To je jednoduché,” prozrazuje malíř. „Když se mi nějaký obraz nepovede, hodím ho do koše.”

Dirigent orchestru dostal po koncertě anonymní dopis: „Vážený pane! Nejsem udavač, ale přesto bych vás chtěl upozornit na to, že hudebník, stojící vzadu v rohu s bubnem hraje jenom tenkrát, když se na něj podíváte.”

Krátká pohádka: „Byl jednou jeden mocný člověk a ten byl tak mocný, až z té moci onemocněl a pak už byl jen jeden nemocný člověk.”