Důchodci

Stařenka hubuje svého padesátiletého syna: „Mluv se mnou slušně, nebo dostaneš na holou!” „A na jakou, na zadek, nebo na pleš?”

Co jsou to domovy důchodců? To je pomsta dětí za jesle a mateřskou školku.

Naproti panu Kaliankovi sedí slečinka v minisukni, která se jí pořád vyhrnuje. Slečna se ji marně snaží stahovat zpět, ale Pepa ji uklidní: „Nebojte se, slečno, já už jsem dvacet let jen na pivo, ostatní mi nic neříká!”

„To byste nevěřila, jak se škola od té doby, co jsme do ní chodily, změnila,” stěžuje si jedna stařenka druhé. „Můj syn mi tuhle říkal, že se prý v češtině učí o výtahu!”

Babička z vesnice je poprvé v panelákovém bytě a narazí na zapnutou sprchu. Přiběhne za synem a hystericky ječí: „Rychle, pojď se mnou, prší ti sem jako z konve!”

Novinář: „Jak to, že se vám podařilo dožít sta let?” „Jednoduchý recept, nikdy jsem se s nikým nehádal.” „To není možné, za sto let se nehádat!” „Ano, máte pravdu.”

„Zamlada mi pili krev jenom komáři,” stěžuje si děda, „teď už i moje stará!”

Starý dědeček se zase večer zjančí. Přiběhne nasupená snacha a rozhazuje rukama: „Kolikrát vám mám říkat, dědku, že v Humpolci žádná polární záře není? Jenom zapadá slunce!”

Co je to: Má to padesát hlav a jeden zub? Domov důchodců.

V kroužku důchodců jeden pán povídá: „Já vám říkám, takovouhle zimu jsem nezažil, co pamatuju!” „No jo,” odvětí jeho manželka a pošeptá sousedce: „Má pořádnýho Alzheimera…”