„Tati,” škemrá malý Franta, „můžeš mi dát dvě koruny?” „Neřekl jsem ti snad, abys nežebral o drobné?” rozlítí se otec. „Máš pravdu, řekl,” uzná Frantík. „Mohl bych teda dostat dvě stovky?”

„Já žádný kanadský žertík neudělal,” kaje se Pepíček, „vždyť ani neumím kanadsky!”

Matka se ptá v osmičce syna: „Čím bys chtěl v životě být?” „Elektrikářem,” odpovídá Otík. Mamince se to moc nezamlouvá: „Ale chlapče, myslíš si, že bys měl budoucnost?” „Jistě,” pousměje se synátor, „když by šlo všechno dobře, mohl bych se jednou stát majitelem elektrárny.”

„Když jsem byl ve válce, trefili mě kulkou mezi lopatky,” vypráví vnoučkovi poněkud nejistý dědeček, „anebo to bylo lopatkou mezi kulky?”

Na návštěvě u tety: „Filípku, proč brečíš?” „Umřelo mi tamagoči.” „Vždyť jsi ho měl teprve jeden den,” podiví se teta. „Co jsi, proboha, dělal?” Filípek na to: „Pohřbil jsem ho na zahradě.”

„Tati,” zajímá se Frantík, „co to je pašerák?” „To je chlap, který něco pašuje přes hranice a chytí ho,” vysvětluje otec. „A když ho nechytí?” „Tak to je potom pašák!”

Chalupář sedí na zahradě a čte noviny. Přiběhne malý Pepík a prosí: „Tati, rozlouskni mi pecičku!” Taťka ji v zubech rozkousne, kluk slupne jadérko a zmizí. Za chvilku je tady zase a zas: „Tati, rozlouskni mi pecičku!” Když už to je popáté, táta se ptá, odkud ty pecky pořád bere. …

„Brzy vyjdeš ze školy, synu, a my bychom s maminkou chtěli, aby ses stal lékařem.” „Ale tati, vždyť přece víš, že nedokážu zabít ani mouchu.”

Co nikdy neřekne pařan? „Pařit se můžu i na sluníčku.”

Pepíček, kterému máma zakázala se koupat v přilehlém rybníce, přijde domů s mokrými vlasy a povídá, že spadnul do vody. „Tak jak to, že nemáš mokré i oblečení?” „No, měl jsem takové tušení, že bych mohl spadnout, a tak jsem si ho radši sundal.”