Střelec

Vzal do ruky zbraň, která před ním ležela. Naposledy. Opatrně pohladil její pažbu. Přivoněl k dřevu. Lokty se tak jako už tolikrát pevně zapřel. Ucítil opojnou vůni chladného kovu. Přitulil se k ní, v okamžiku s ní zase téměř srostl. Před sebou TO uviděl. Naučit se o cíli uvažovat jako o věci. Neplést do toho city ani emoce. Stát se naposledy strojem, stejně chladným a přesným, jako je zbraň, kterou teď svírá v rukou. Eliminace. Nebylo to tak daleko. Zdálo se to vlastně docela blízko. Nenechat se zmást. Přimhouřil jedno oko. Několikrát přeostřil svůj pohled. Cítil, jak se mu zklidňuje tep. Dýchal čím dál pomaleji. Ukazováčkem, kterým doteď mířil směrem k cíli se opatrně dotkl lučíku. Prst se nepatrně zachvěl. Nedočkavostí? Přestal vnímat okolní hluk, byl absolutně koncentrovanej. Bříškem prstu jemně pohladil spoušť. Hodně pomalu vydechl a v tom absolutním klidu a tichu, sám uprostřed nekonečného vesmíru spoušť zmáčkl. Zavřel oči. Před sebou trošku napravo uslyšel ženský chraplavý hlas. “Škoda, mladej pane, Vám ty špejle teda fakt nejdou. Nechcete zkusit radši válečky?”