Žili byli dva bratři – a oba to byli pěkní lumpové. Byli bohatí, a peníze jim umožnily skrývat před lidmi svou pravou tvář. Oba chodili do stejného kostela a tvářili se jako vzorní křesťané.
Místní farář šel do penze a na jeho místo nastoupil nový. Ten oba bratry brzo prokoukl. Uměl dobře mluvit a kostel jen vzkvétal, takže farář pomýšlel na stavbu většího stánku Páně.
Jeden z bratrů náhle zemřel. Druhý vyhledal faráře a nabídl mu, že doplní finance potřebné k dokončení kostela. Měl jenom jednu podmínku: „Při pohřbu musíte prohlásit, že bratr byl světec.“ Farář mu to slíbil a inkasoval šek.
Příští den na pohřbu si farář nebral servítky: „Byl to špatný člověk. Podváděl svou ženu a tyranizoval celou rodinu. V našem městě snad není člověk, kterého by neokradl.“ V tomto duchu pokračoval a řeč ukončil slovy: „Ovšem ve srovnání se svým bratrem to byl učiněný světec.“
Přečtěte si také
Paní Čermáková
V jednom malém městě povolal právník k soudu jako svědka jednu starou paní. Když složila …