Fazole

Jednoho dne jsem potkala sladkého gentlemana a zamilovala se do něj. Když stalo zřejmým, že se vezmeme, učinila jsem nejvyšší oběť a vzdala se svých oblíbených fazolí. O několik měsíců později, o mých narozeninách, se mi cestou domů z práce pokazilo auto. Protože jsme žili na venkově, zavolala jsem manželovi, že přijdu domů pozdě, protože musím jít pěšky. Cestou jsem míjela malou restauraci a vůni pečených fazolí vycházející z jejich kuchyně jsem nedokázala odolat. Abych se dostala domů, musela jsem ujít několik mil a tak jsem si řekla, že než přijdu domů, všechny škodlivé následky těch fazolí vyprchají. Vešla jsem do restaurace a než by řekl švec, spořádala jsem tři velké porce pečených fazolí. Celou cestu domů jsem se pak snažila vypustit všechen plyn, který můj zažívací systém produkoval. Když jsem dorazila domů, manžel se zdál velmi nadšený, že mě vidí a s potěšením mi oznámil: Miláčku, pro dnešní večeři pro tebe mám velké překvapení.“ Zavázal mi pak oči a zavedl mě k mé židli u stolu. Sedla jsem si a právě v okamžiku, kdy chtěI rozvázat šátek na mých očích, zazvonil telefon. Musela jsem mu slíbit, že se šátku na očích nedotknu, dokud se nevrátí a pak šel zvednout telefon. Pečené fazole, které jsem zkonzumovala, na mě stále ještě měly vliv a tlak se stával neúnosným. Můj muž byl ve druhé místnosti a já jsem využila příležitosti, přesunula váhu na jednu půlku a upšoukla si. Bylo to nejen hlasité, ale zapáchalo to jako vlečka hnoje, která přejela skunka před papírnou. Vzala jsem ze svého klína ubrousek a mávala jím rázně ve vzduchu. Pak jsem přesunula váhu na druhou půlku a vypustila tři další salvy. Zápach byl horší, než když se vaří zelí. Pečlivě jsem naslouchala vzdálené konverzaci ve druhé místnosti a pokračovala v uvolňování tlaku ve svém zažívacím systému po dalších několik minut. Požitek byl nepopsatelný. Když slova na rozloučenou z vedlejší místnosti signalizovala konec mé svobody, ještě párkrát jsem zamávala ve vzduchu ubrouskem, vrátila jej na klín a složila na něj ruce. Cítila jsem se uvolněně a byla jsem se sebou velmi spokojená. Má tvář musela být alegorií na nevinnost, když se manžel vrátil a omlouval se, že telefonoval tak dlouho. Zeptal se, jestli jsem se dívala pod šátkem a já jsem jej ujistila, že ne. V tom okamžiku sundal z mých očí šátek a dvanáct hostů jednohlasně proneslo: „Všechno nejlepší!“ Omdlela jsem.