Dědeček…

Náš děda se v důchodu začal nudit. Na pivo mohl každý večer, mazat mariáš
taky – a co umřela babička, se kterou se kvůli tomu hádal, začalo mu chybět
vzrušení.
Pak ho zaujaly letáčky od firmy, která organizovala zájezdy spojené s
nabídkou zboží. Vymlouvali jsme mu to. Děda se nechá umluvit a nakoupí za
drahé peníze nějaký nepotřebný šmejd!
Děda ale prohlásil, že není blbý. Letáček slibuje výlet na Hlubokou. Kousek
odtud byl na vojně. Nalejvárnu přetrpí a pak se zadarmo podívá do kraje
svého mládí. A Lenka – to jest já – může jet taky, poučí se o historii a dá
na mně pozor, když se tak bojíte.
To bylo zničující. Děda chce na výlet – a já kvůli tomu musím o prázdninách
vstávat v sedm ráno. To je na sebevraždu. Jak ho mám hlídat?
Předváděčka zboží se konala ve venkovském kulturáku a zkraje to vypadalo, že
mě tam nepustí, ale děda prohlásil, že u sebe musí mít ošetřovatelku.Slova
se ujal moderátor, až nestvůrně opálený ze solária. Vychvaloval jakousi
zdravotní deku a bohužel se zaměřil na dědu.
„Jistě chcete být zdravý,“ řekl. „Kdo by nechtěl, že? Proto potřebujete naši
zdravotní přikrývku. A nejen vy! Přikrývka je antialergická, nedrží se vní
roztoči, takový astmatik se pod ní vyspí dorůžova. Třeba i tady vaše půvabná
vnučka…“
„To není moje vnučka,“ přerušil ho děda. „Ale milenka.“
Zalézala jsem pod stůl. Sál ihned přestala zajímat deka.
„Aha,“ zakolísal prodavač. „Ale i ta jistě ocení naši zdravotní přikrývku…“
„Z čeho to je?“ ptal se děda.
„Z antialergické tkaniny.“
„Složení vlákna chci vědět, vy tupče!“ zvolal děda. Prodejce našel přišitý
cancour, stálo tam: 98 % polyester.
„To se nedivím, že na to roztoči nejdou!“ skřehotal posměšně otec rodu.
„Umělá hmota! Kdo by to žral?!“
Jiný prodejce začal předvádět nářadí a i zde měl děda řadu otázek: jestli je
to kalené a legované – dozvěděl se, že je.
„Je tam nikl?“ dotíral. Byl tam i nikl. Taky molybden, chrom a vanad.
„A cesium?“ Ujistili ho samozřejmě, že i cesium tam je.
„Ježíšmarjá,“ vyděsil se dědeček. „Cesium je radioaktivní!!! Proč ho tam
dávali?!“
Utekla jsem ze sálu. Předváděčka trvala ještě hodinu – a děd bez dozoru si
objednal nádobí za osmnáct tisíc. Doma mi vynadali, že jsem honeuhlídala.
Za tři dny přijelo auto s bednou kastrolů. Děda se k ní ale neznal.
„Počkejte, tak tohle nejde!!!“ nasupili se muži z dodávky. „Podepsal jste
smlouvu a splátkový kalendář!!!“
„Nepodepsal,“ tvrdil děda.
„Podepsal, tady to máme!!!“
„Ukažte! Ahá! Tak to bude omyl,“ prohlásil děda. „Já se jmenuji Hrabánek.“
Dodavatelé se podívali na smlouvy. Rozmáchlým klikyhákem tam bylo napsáno:
Polibtemiprdel.