Česká pošta

Dobrý den.
Chtěl bych se zeptat na chod vaší plně digitalizované a elektronikou prošpikované pobočky v našem krásném městě Vsetíně na hlavní poště ve městě. Z kraje tohoto jinak pěkného týdne, jsem byl posílat balík. Operace pro komerčního občana zcela bezproblémová. Vejdu do pavilonu a vidím, že přepážka BALÍKY PŘÍJEM je prázdná, bez řady a bez pracovnice. V duchu jsem zajásal a jdu tedy rovnou na věc. Pracovnice se objevila v zápětí, takže všechno klapalo. Mno..
U prázdné přepážky mi však sdělila, že je tu nový vyvolávací systém „aby se nepředbíhalo a aby se vše zjednodušilo“. Chtěl jsem ji v legraci požádat, ať si mně teda zavolá, ale nevypadala vůbec na to, že by se se mnou zrovna chtěla pářit a podobně, tak jsem raději držel balík. Řikám si – nevadí, mám asi 10min čas. Po vyslechnutí manuálu, kdeže je ten stroj na losy a co mám zmáčknout, jsem opustil stanoviště a šel si k terminálu pro letenku.
S vypáleným číslem na čele běžím hned zpět znovu ke krmítku, protože tam stále nikdo nebyl. Posadil jsem svoji hubu asi 3cm od skla a usmíval se, jak jen to šlo. Byl jsem jasný vítěz a k nepřehlédnutí. Pracovnice u přepážky si mně teď už s lehce přivřeným levým okem prohlédla a sdělila mi, že TO číslo, co mám na svém výherním losu, je TO číslo, na které musím čekat, až se objeví TAM na některé tabuli nad ostatníma zavřenýma krmítkama. Po mé námitce, že přede mnou nikdo není a že teda můžem jít hned na věc, jsem ucítil i přes neprůserné sklo, jak se paní na druhé straně zvýšila teplota podle všeho na všech jejich místech a následujícím pohledem jsem byl vypreparován z vlastniho těla, uveden do tekutého stavu a vypadalo to, že bych měl těma malinkýma mezerama v dlažbě na podlaze odtéci ven z budovy a nechat se dobrovolně vypařit do atmosféry. Vzal jsem si tedy svůj balík, vycouval zpět a čekal až domácí dají gól a mně naskočí moje číslo. Pracovnice ústavu opustila židli a odešla..
A kurva… to mám za to, říkám si. K mému překvapení se však zhruba za minutu a 4 sekundy vrátila do ordinace. Jenže s outěžkem v podobě asi 20cm vysokého stohu dopisů. V první chvíli jsem si myslel, že si bere práci domů, protože pošta asi málo platí, nebože si dělá prdel, což by asi z dopisů nešlo, ale omyl, myslela to vážně. Pěkně se uvelebila, možná si prdla a začla razítkovat, třídit, opisovat, razítkovat a zase třídit. Mezi tím se za mnou vytvořil shluk asi čtyř občanů, čekající na tutéž prosklenou zpovědnici. A stále se razítkovalo a třídilo jak ve sběrném dvoře. S ostatními čekateli na úkon jsme následně vytvořili nadávající celek nespokojených občanů a vzájem ně jsme se doplňovali. Nekecám asi po 17. minutách ( !!!! ) pochrchlávání, pičování a kurvení, jsem já osobně začal cítit, jak mi na krku naskakuje žíla. A to vím, že se mně blíží restart systému. V 18. minutě šikulka z balíků naštěstí bouchla do poslední obálky a to mně zachránilo od vyvedení z ústavu pod dozorem. Takže jsem ten zasraný balík posílal asi 20 minut jen pro to, že se dopisy třídily a razítkovaly v sekci balíky příjem. To je přece logické, ne?
Dnes, v jinak sympatický pátek, asi kolem 15. hodiny, jsem si řekl, že si zkurvím víkend opětovnou návštěvou katastrofického ústavu zvaný pošta a vyzvednu si peníze složenkou. Vybavil jsem se na cestu jednou velkou štamprlí slivovice a práškem, co dávají bizonům aby někoho nepotrtkali. Ještě že jsem tak udělal. Po zdolání schodiště do prvního patra jsem narazil na dav čekatelů, kdy půlka stála na chodbě a druhá, polomrtvá půlka, seděla na zadku uvnitř v jámě lvové a hypnotizovala tabule s pořadím, podobnějak to dělá kobra při lovu králíka. Dohromady cca asi 15 lidí. Z čísla mého terapeutického kupónu jsem pochopil, že mám před sebou asi 10 kolegů pacientů. Ale dal jsem si závazek, že nevyměknu aspoň 15 minut, což by na hotovostní operace – dle zvoleného levelu obtížnosti na terminálu a počtu lidí, mohlo stačit..
Jenomže opět kurva fungovala jen jedna jediná posraná kukaň. To je prostě neuvěřitelné. Kdy jindy, než v pátek odpoledne asi může být špička? Asi v neděli v 9 večer.. Uběhlo cca 10 minut a z řady zmizeli pouze dva nešťastníci. Takže mi to v lepším případě vycházelo asi na půl hodiny. Kdybych měl doma slíbený šuk, tak s takovým časovým rozpočtem si ho můžu před poštou tak leda vyhonit na dobírku. Nehledě na to, že hrozí, že než se dostanu ke krmítku, tak mi venku na autě propadne technická. Vrcholem všeho bylo,že se v jiném, do té chvíle volném okýnku, objevila další pracovnice terária a vypadalo to, že se to zrychlí. Víte co se stalo? Hovno. Sedla si na židli, stáhl a žaluzie a začala co? No přece kurva třídit stohy dopisů.. chacháááá !!! To byla poslední kapka. Zahodil jsem letenku na podlahu a odešel jsem do prdele a ještě možná o kus dál. Má smysl si stěžovat? Komu? Ženským co tam sedí za pár drobných? To těžko. Řediteli? Hm hm. To vyřeší jedině Chuck Norris.
S pozdravem
František Koudelka, vsetíňák, co má peníze na složence a nervy v řiti.