Bezdomovci a žebráci

„Stálý plat, padesát tisíc měsíčně, firemní vůz, mobil, stravovací lístky… Určitě vás přijmeme, už můžete rozvázat svůj současný pracovní poměr, ujišťoval mne personální vedoucí,” vypráví spolunocležníkům v lepenkových krabicích čerstvý bezdomovec.

Žebrák postával na ulici a v každé ruce držel jeden klobouk. Jeden kolemjdoucí mu do jednoho klobouku hodil bůra a zvědavě se ptá: „Hele, proč držíš v každé ruce jeden klobouk?” „Obchody jdou poslední dobou dobře, tak jsem se rozhodl otevřít novou pobočku.”

Chlubí se dva bezdomovci kolegům z ulice: „Včera jsme byli na svatbě a pořádně jsme se nadlábli!” „Nekecejte, chlapi. Jak jste to dokázali?” „No jednoduše. Ženichovi jsme řekli, že jsme příbuzní ze strany nevěsty, nevěstě, že jsme ze strany ženicha – a než si toho někdo všimnul, už jsme byli …

Ptá se bezdomovec bezdomovce: „To je ti tak strašná zima, že se takhle klepeš?” „Ne,” na to druhý houmlesák, „to je zemětřesení!”

„Já nikdy žádné auto neměl,” vypráví kamarádům z ulice starý bezdomovec, „tak se těším, že mě aspoň do té márnice odvezou.”

„Proč vlastně žebráš, chlapče? Máš hlad?” „Ne, ale tatínek má žízeň!”

„Vzpomínáš, jak jsme se poprvé potkali?” ptá se bezdomovkyně manžela bezdomovce. „Ano, okamžitě mezi námi přeskočila jiskra,” zasní se on. Santusačka namítne: „Já myslím, že to spíš byla blecha!”

Povídá bezdomovec žebrákovi: „Až skončíte, přijďte se ke mně do kontejnéru podívat na moji sbírku vajglů.”

Žebráci se řídí heslem: „Za žebrotu na dobrotu.”

„Ať mi nikdo neříká, že peníze dávají člověku pocit štěstí,” povídá v hospodě santusák. „Já mám dvacet korun a vůbec se šťastný necítím!”