Tatínek si čte noviny a Pepíček píše úkoly. „Tati, jaké je hlavní město Polska?” „Nevím, Pepíčku.” „A, tati, kdo napsal Babičku?” „Nevím.” „A, tati, nevadí ti, že se pořád na něco ptám?” „Ale ne, Pepíčku. Jen se ptej, jinak se nic nedozvíš.”

Tatínek s maminkou jdou na ples, a aby Pepíček hezky usnul, nasadí mu sluchátka a pustí desku s pohádkou. Když se k ránu vrátí, v pokoji se ještě svítí. Pepíček stojí uprostřed místnosti, vypoulené oči má podlité krví, roztrhané pyžamo, podivně se klátí a šíleně řve: „Já chci, já chci, …

„Tati, proč se musím učit angličtinu?” „Víš, synku, anglicky mluví půl světa.” „A to nestačí?”

„Víš, Zdeněčku, že se mi podobáš?” „Vím, teto, ale nic si z toho nedělám. Paní učitelka říkala, že kluci nemusí být hezcí.”

Jede chlap a potká Pepíčka: „Chlapečku, nevíš, kde jsou tady blízko autodíly?” Pepíček odpoví: „Ano, jeďte rovně, v první zatáčce odbočte doprava a tam pod vodopádem je autodílů spousta.”

„Dospělí nevědí, co chtějí,” stěžuje si Pepíček ve školce. „Sotva mě naučili mluvit a chodit, už mě nutí mlčet a sedět.”

„Tati, kup mi pistolku.” „Nekoupím, Pepíčku.” „Tati, kup mi pistolku.” „Nekoupím, Pepíčku.” „Tati, kup mi pistolku.” „No tak dobrá, kdo je tady pánem.” „Ty, ale kdybych měl tu pistolku…”

Babička povídá Pepíkovi: „Ty jsi mi tak podobný!” Pepík běží za maminkou a křičí: „Mami, babička mě straší.”

Děvčátko tahá po dvoře prázdný kočárek. „A kde máš panenku?” ptá se sousedka. „Nemám, beru antikoncepci.”

Vnučka se táže babičky: „Babi, koupilas mi šťávu?” „Jéje, miláčku, zapomněla jsem. Víš, babička má sklerózu.” „Co se dá dělat. Tak mi nalej sklenku sklerózy!”