„Náš Pepíček by chtěl k Vánocům nějakou zbraň. Co mu mám jenom koupit, aby si neublížil?” „Tak mu kup plácačku na mouchy.”

Chlápek jde ke koupelně a volá na syna: „Sakra, kolikrát ti mám říkat, abys tohle už nedělal? Nech toho! Když si se sebou budeš hrát často, oslepneš z toho!” Synek odpovídá: „Tati, já jsem tady, v předsíni.”

„Mám spolužáka,” vypráví Kamil, „a ten tvrdí, že má prapraprapradědečka.” „Tak to určitě lže.” „Nelže, ale koktá.”

Ptá se Pepíček maminky: „Mami, proč se říká tatínkům hlava rodiny?” „Ale… já nevím.” „Tak já se zeptám tatínka!” „Tak ten už to vůbec nemůže vědět!”

„Pepíčku, proč pláčeš?” „Bratr mi dal facku!” „A proč jsi mu to neoplatil?” „To jsem udělal už předtím!”

Dědeček vozí na zádech vnouče a nakonec se ho ptá: „Jak se ti to líbilo?” „Pěkné, ale na opravdovém oslu by to bylo lepší!”

„Čím je tvůj otec?” „Nevím, nožíř nebo finančník.” „Jak to?” „Večer brousí nůž a ráno počítá peníze!”

Holčička si chvíli se zájmem prohlíží krabičku od mléka a pak smutně říká mamince: „Chudáček mlíčko, umře přesně na moje narozeniny!”

„Tatí, chce se mi chcát!” „Ale, synu, tak velký chlapec jako ty takhle nemluví! Příště řekni třeba, že chceš pískat.” V noci se synek vzbudil, šťouchne do mámy a říká: „Mami, chci pískat!” Rozespalá maminka nechápe a odpovídá: „Teď v noci? Vzbudíš sousedy!” „Ale já chci strašně moc pískat!” „No …

„Pepíčku, papej kašičku, jinak nikdy nevyrosteš jako…” matka se podívá na otce, „… ale tak co, vyhodíme ji, žádná škoda to nebude.”