Malá Petruška není na návštěvě u své babičky právě způsobná. Ta ji posléze napomene: „Poslyš, zlatíčko, malé holčičky musejí být hodné. Víš, jak to dopadlo s Karkulkou.” „Vím, babi, ale ten vlk napřed sežral babičku.”

Monika předvede rodičům své pěvecké umění a čeká na jejich zhodnocení: „Tak jak zpívám?” „Jako když tahají kocoura za ocas,” řekne matka narovinu. „To bych neřekl,” oponuje táta. „Spíš jako když tahají kocoura za něco jiného!”

Synáček se ptá matky: „Mami, proč jsou svatební šaty vždycky bílé?” Matka se zamyslí a povídá: „To všem svatebčanům a přátelům říká, že nevěsta je čistá…” Syn se zamyslí a jde s toutéž otázkou za otcem. „Tati, proč jsou svatební šaty bílé?” Otec se na něj překvapeně podívá, pak ho …

„Pepíčku, nakrmil jsi rybičky?” „Ano, maminko, ale zapomněl jsem jim dát napít.”

„Vidíš, co máš za syna?!” vyčítá matka otci. „Ten určitě skončí na šibenici!” „Nesmíme být pesimisti,” klidní ji tatínek, „třeba mu dají milost.”

„Vsaď se, že si nečistíš zuby tím, čím já.” „Dobře, přijímám.” „Tak čím si je čistíš?” „No přece zubní pastou.” „Vidíš, a já si je čistím kartáčkem na zuby!”

Přijde holčička do cukrárny a chce figurku miminka. „A má to být chlapeček nebo holčička?” „Chlapeček!” „A proč?” „Víc čokolády!”

Dcera nechce usnout a žádá otce, aby jí zašeptal do ucha jako s maminkou večer. Tatínek jí něco pošeptá a dcera odpoví: „Dneska ne, hrozně mě bolí hlava!”

Malé Janičce ukazují právě narozeného bratříčka. Jenže ten pláče a pláče. Rozmrzelá Janička: „Zajímalo by mě, jak se sem vůbec dostal.” „Jak? No přece z nebíčka.” „Z nebíčka? To jsem si mohla myslet, vyhodili ho!”

Pavel hodí bratrovi z okna tričko a shora ho navádí, aby ho chytil: „Vedle… Ještě vedle… Dobře… Máš ho… Máš ho od bahna…”