„Čas jsou peníze,” řekl vrchní a připsal datum do položek účtu.

Naštvaný host hlasitě volá na vrchního: „Pane vrchní, máte zacpané uši?!” „Moment, zeptám se v kuchyni.”

„Dejte mi prosím cigaretu.” „Moje cigarety kouřit nemůžete.” „Copak, jsou moc silné?” „Ne, jen já jsem lakomec.”

„Četl jsi o škodlivosti alkoholu?” „Ano.” „A přestal jsi pít?” „Ne, číst.”

„S čím jsou ty buchty, s povidly?” zajímá se v restauraci zákazník. „Ne, pane,” odvětí číšník, „se švestkovým džemem.”

Na co myslí servírka s tampónem za uchem? Kam dala tužku.

„Mohu vám donést k jídlu houby?” „Ne, děkuji, já je jen rád sbírám.” „Pokud na tom trváte, tak můžu to jídlo rozházet po zemi.”

„Pane vrchní,” dává o sobě vědět host, „dal bych si tu specialitu šéfkuchaře – ten mňamfuj.” „Dobře, pane.” Číšník odejde a za několik minutek donese napnutému zákazníkovi výtečný guláš. „Mňam…” olizuje se pán. Zamíchá v talíři lžičkou a na povrch vyplavou obrovští švábi: „… fuj!”

Víš, proč při kocovině bolí hlava? Protože přeživší mozkové buňky kopou hrobečky pro své mrtvé…

Host v restauraci se ptá číšníka: „Můžete mi prozradit, co je to to tajemství šéfkuchaře?” Číšník se k němu nakloní a důvěrně mu šeptá do ucha: „Už skoro rok spí s támhletou mojí kolegyní a jeho manželka o tom ještě pořád netuší. Ale nikomu to neříkejte!”