Jede maminka s novorozencem v kočárku na procházku a tu ji zastaví neznámá paní. Dívá se do kočárku, usměje se na miminko a povídá: „To je krásné miminko, celý tatínek!” Maminka sebou trhne a vykřikne: „Co, vy toho parchanta znáte? Tak to mi okamžitě řekněte, kde bydlí!”

„Pane vedoucí, Karlovi ve stanu strašně smrdí nohy!” „Máte si vzít příklad z děvčat, kluci – vozte s sebou voňavky.”

„Mami, děti se mi smějou, že mám velké nohy!” „Ale nemáš, dej si boty do garáže a pojď obědvat!”

„Tatínku, proč prošlý jogurt zezelená?” „To si dříve mírumilovné bakterie oblečou uniformu a stávají se biologickou zbraní.”

„Mami, jak to, že pohádky vždycky začínají: Za devaterými horami a za devaterými moři…” „Ale ne, chlapče, někdy taky začínají: Drahoušku, musím se zdržet v práci…”

„Aničko,” domlouvá vnučce babička, „koberci se neříká tě pích, ale tepich!”

„Tak naposledy, Pepíčku! Tohle je žlutá barva!” „To je žlutá? Néé, to je červená.” Prásk, prásk, křup… „Tak se běž podívat do zrcadla, ať vidíš, jak vypadá červená!”

„Pane vedoucí, když zaprší, smrdí záchody!” „Buďte rádi, že vám neteče moč pod spacáky.”

Pepíček přijde domů ze školy a maminka se ho ptá, co má nového v žákovské knížce. Pepíček odpoví: „Poznámku.” „A jakou?” ptá se maminka. „Mám tam napsáno…” „S tebou je těžká řeč,” vzdychne maminka a vytrhne mu žákajdu z ruky. Uvnitř čte: „Při hodině jedl ananas.” „Pepíčku, já jsem ti …

„Pane vedoucí, nechcete zapálit?” „Ne, díky, nejsem pyroman.”