„Tak už jste si prosím vybral, co budete jíst?” ptá se vrchní hosta, který přemýšlí nad jídelním lístkem. „Ano, pane vrchní, dal bych si ten anglický biftek s opékanými brambory a oblohou, ale prosil bych jen poloviční porci.” „Velmi lituji, pane, ale naše porce už nejsou dále dělitelné…”

„Mám tisíc přátel,” chlubí se hospodskému upovídaný přespolák. „Ty asi budeš matematik, viď?” „Proč?” „No, že je máš tak přesně spočítané!”

Poslední odstavec v kuchařce: „A než vylijete jídlo z kastrolu, ubezpečte se, že pod oknem nikdo není.”

„Chceš mít celý den dobrou náladu? Dej si do ranního kafe lžičku koňaku.” „Pokoušel jsem se, nedařilo se.” „Nepomáhalo?” „Nevím, nikdy se mi nepodařilo do rána zachránit tu lžičku koňaku.”

V restauraci: „Na ten guláš už čekám více než dvě hodiny.” „Nebojte se, vždyť máme otevřeno až do rána.”

„Pepo, kdo tě nutí do toho kouření?” „Nikdo, já to dělám dobrovolně!”

„Pane vrchní, dal bych si toho králíka na smetaně s tuplovaným knedlíkem. A poslouchejte, jen tak mezi námi, je to opravdu králík a je alespoň čerstvý?” „Samozřejmě, pane, dnes ráno jsem ho vlastnoručně sestřelil se střechy…”

Jura Trlica v hospodě před placením: „Chlapi, nikdy bych nevěřil, že je ten svět tak malý! Tuto pětistovku jsem propil minulý týden v Hodoníně…”

Vzpomínají v hospodě dva staří kamarádi: „Pamatuješ, Karle, jak jsme spolu jeli vlakem?” „Jak bych na to mohl zapomenout,” zvolá kamarád. „Ty jsi tenkrát vystrčil hlavu, já zadek a lidi si mysleli, že jsme dvojčata!”

„Mami,” volá malej Pepíček, „táta se vrací z hospody.” „A po který straně chodníka jde?” „Po obou!”