Manžel v poslední době podléhal často svodům kamarádů a vracel se domů pozdě a v povznesené náladě. Ženě se to nelíbilo a pořádně mu vycinkala. Vynutila si slib, že už se to opakovat nebude. Jenže… kamarádi jsou holt kamarádi. A jak tak jde po půlnoci domů a snaží se být …

Chlap vyhazuje manželku z domu. Zvědavá sousedka na to kouká a hlasitě poznamená: „No toto! Co to má znamenat?” Muž na ni volá: „Moc se nestarejte, paní Mráčková. Jenom dělám jarní úklid.”

Jedna ženská byla tak žárlivá, že když manžel jednou přišel domů a ona mu na oblečení nenašla ani jeden cizí vlas, začala nadávat: „Ty mizero! Tak ty mě budeš podvádět s plešatou?!”

V metru se potkají dva známí a jeden nadhodí: „Tvoje žena se prý utopila. Tos ji nemohl zachránit?” „Vždyť já neumím plavat,” brání se vdovec, „a ona byla uprostřed vany!”

Svěřuje se pan Karbaník příteli: „Nikdy jsem nepochyboval o věrnosti své ženy, dokud jsme se nepřestěhovali z Pardubic do Brna.” „A co se stalo v Brně?” zajímá se kamarád. „Zjistil jsem, že je tam ten samý poštovní doručovatel jako v Pardubicích!”

Ptá se kamarád kamaráda: „Víš, kterým ženách se říká, že jsou novinářky?” „Ne. Kterým?” „Těm, kterým při milovaní musíš nejdříve zakrýt tvář novinami!”

Proč je chlap jako sněhová bouře? Protože nikdo neví, kdy to přijde, kolik centimetrů přinese a jak dlouho to bude trvat…

„Moje žena mi utekla s mým nejlepším přítelem.” „Ale Franta nikdy nebyl tvůj nejlepší přítel.” „Ale teď už je!”

„Člověka prý stvořil Bůh z hlíny,” praví pan Malátný, když přijde na otázku stvoření. „To je možné,” odvětí známý. „Já jsem si vzal ženskou z Písku.”

Povídá manželka svému protějšku nakvašeně: „Já nevím, Oto, co na těch ženskejch pořád vidíš. Když si odmyslíš ruce, nohy, hlavu a třeba i prsa – tak co ti zbyde? No? Co?” Manžel pohřebním tónem: „Ty, Marie.”