Paní učitelka rozdává slohové práce a povídá Pepíčkovi: „Tak se mi zdá, že nevíš, kdo je to kolemjdoucí.” „Ale vím,” namítne Pepíček, „to je pěkná hovadina.” „Cože?” diví se učitelka. „Říkám, že je to hovadina, pitomost největší,” říká Pepíček. „Nebo si dokážete představit, proč by někdo chodil na kole?”

Diapozitivy jsou fotky pro diabetiky.

Kamarádovi, který za námi stojí, ať se děje, co se děje, říkáme „kamarád do deště”. Tomu, na něhož se můžeme spolehnout jen, když se zrovna hřejeme na výsluní, „kamarád do slunečna”.

„Být tebou, Horáčku, nosila bych na hlavě čepici,” prohlásila paní učitelka. „A na co?” diví se rozcuchaný výrostek. „No, já nevím,” povídá učitelka, „ale v novinách psali, že už každou chvíli přiletí čápy a budou si hledat hnízda!”

Salon byl řecký bůh.

Tři psací N za sebou jsou dvě M.

Kapesník je zastaralý název pro kapsáře.

Školní inspektor si při výkladu vezme stranou hovořícího učitele a diskrétně zašeptá: „Pane kolego, ale takhle své studenty na maturitu nepřipravíte.” „Kdepak, to se – s dovolením – mýlíte,” odvětí pevně přesvědčený kantor. „Já je totiž schválně kvůli tomu matu!”

Franta si při zkoušení z asijských dějin nejdřív neví rady, ale pak se rozpovídá: „78 n.l. kušánský císař Koniška ovládá sever Indie, 79 n.l. kušánský císař Koniška ovládá sever Indie, 80 n.l. kušánský císař Koniška ovládá sever Indie, 81 n.l. kušánský císař Koniška ovládá sever Indie… no… ovládá ho až …

Extra výmluva: „Nepíšu arabskými číslicemi, protože neumím arabsky!”