Děda si v ordinaci stěžuje: „Pane doktore, něco se mnou není v pořádku. Stále běhám za mladými děvčaty.” „Ale to je přece docela přirozené,” uklidňuje ho psychiatr. „Ale já si nemůžu vzpomenout proč!”

„Pane doktore, nemohu dýchat nosem.” „Dýchejte pusou.” „Děkuji, doktore.” „Nemusíte děkovat, tři sta korun!”

„Pane lékárníku, ty odtučňovací pilulky mám brát po každém jídle?” „Ano.” „Tak mi dejte, prosím pěkně, alespoň sedm krabiček na tejden.” „Vždyť je jich v jedné krabičce dvacet!”

Potká slepý pán svého bývalého obvoďáka a chlubí se mu: „To jsem vás doběhl. A vy jste říkal, že dáte ruku do ohně za to, že už se podruhé klíčovou dírkou dívat nebudu!”

Doktor vejde do pokoje, kde leží mladá dívka: „Dobrý den, prosím svlékněte se, musím vás prohlédnout.” „Ale mě prohlížel váš kolega a řekl mi, že vypadám dobře.” „Ano, mně to řekl také.”

„Nevidím moc dobře do dálky,” stěžuje si pacient lékaři. „Pojďte ven,” vyzve ho optik. Ukáže nahoru a zeptá se: „Co je to támhle na obloze?” „Slunce,” odpoví pacient. „No vidíte,” řekne optik. „Kam dál byste ještě chtěl vidět?”

„Pane doktore, poslední dobou se cítím nějak bídně.” „A co já s tím? Máte nějaký pádný důvod žít?”

„Měl jsem tady lidi, kteří měli úplně plnou hlavu lupů, no hrůza,” civí na pacienta doktor. „Ale vy jste první, co má plnou hlavu chlupů!”

Stěžuje si pán u lékaře, že měl velké bolesti. „A kde vás to bolelo?” „Na nádraží!” „Já myslím, na kterém místě?” „Na třetím nástupišti!”

„Byl jste mým nejoblíbenějším pacientem,” srdceryvně se loučí s bláznem docent Chocholoušek, „kde já teďka seženu takhle báječný koš?”