Na ulici: „Člověče, vy vypadáte, jako byste právě spadl z Měsíce!” „Jéžišmarjá, nestrašte – vypadl jsem jen z druhého patra!”

Poslední dobou si připadám jako dveře. Občas se namažu, občas si vrznu a čekám, kdy mě zavřou.

Dotaz na linku důvěry: „Dnes jsem si udělala epilaci. Potom jsem zjistila, že mám křivé nohy. Co mi poradíte?”

„Co myslíte, je jazyk sval nebo nerv?” „Sval!” „Dáme páku?”

„Pepo, co děláš?” „Ale jako obvykle, nic.” „Tak to ti rád pomohu!”

Co je na světě nejspravedlivěji rozděleno? Rozum, každý si myslí, že ho má dost.

Medituje Pepa: „Někde jsem četl, že člověk se musí umět sám sobě zasmát.” „To vám závidím, vy ze smíchu nevyjdete celý život!”

Pan Marek se zabouchl v pokoji a hystericky křičí z okna: „Pomóóc! Pusťte mě! Jsem tady zavřenej!” Kolemjdoucí se na něj nazlobeně oboří: „Buďte zticha! To je tak, když si nějaká fajnovka usmyslí, že musí být za každou cenu v soukromém vězení!”

„Co děláš, že jsi takový opálený?” „Nic!”

„U nás doma se nemusím bát, že mi spadne střecha na hlavu,” chlubí se strýc Matěj. „To má pravdu,” drkne Tonda do Jeníka, „voni totiž žádnou střechu nemají!”