„Přišla jsem o to nejcennější,” vzlyká na lavičce v parku mladá dívka v roztrhaných šatech, „ten zlatý řetízek stál přes deset litrů!”

„Šéfe, máme tady časovanou bombu!” hlásí policista. „A stihnete ji zneškodnit?” zeptá se náčelník. „Ne. Bohužel, pane.” „No dobře, tak zastavte čas!”

Jdou dva policisté po ulici. Jeden najde na zemi bankovku a raduje se: „Podívej, pětistovka!” Druhý si ji podezíravě prohlédne a pak ji roztrhá. „Proč jsi to udělal?” ptá se první nakvašeně. „Byla falešná. Nebo jsi už někdy viděl, aby pětistovka měla tři nuly?!”

Aby smetl všechna obvinění, vzal si s sebou do soudní síně koště.

Diskutují mezi sebou dva pražští policisté o demonstrantech. První se domnívá, že by se všichni měli pozavírat, aby neměli možnost narušovat veřejný pořádek. Druhý namítne: „K tomu by ani nemuselo dojít, kdyby byly všechny silnice z asfaltu.” „Jakto?” „No, pak už by po nás dlažební kostky házet nemohli!”

Vězeň čte dopis z domova a zesmutní. Spoluvězeň se ho ptá: „Stalo se nějaké neštěstí?” „Žena mi píše, že syn propadl ve škole,” oznamuje zklamaný odsouzenec. „To je pro naši rodinu hrozná ostuda!”

„Tati, zahraješ si prší?” prosí policistu malý synek. „Jasně, Filípku. Tak teda: Prší, prší, jen se leje…”

Sedí chlapeček u žumpy a usedavě pláče. Jde okolo policista a říká: „Proč pláčeš, chlapečku?” „Spadla mi do žumpy matka!” Policista se okamžitě svleče a skočí do žumpy. Potápí se, hrabe, nechce to vzdát, ale když už mu výkaly lezou úplně všude, vzdá to, vyleze ven a se zármutkem chlapečkovi …

Maskovaný lupič zastaví osamělého chodce. Ten mu odevzdá všechny peníze, které má u sebe, a žádá ho: „Mohl byste mi dát potvrzení? Víte, pro manželku.”

„Ano, jsem si jistý, že to byl ruční granát,” vypověděl bezruký žalobce.