Co je umění? Ukrást rádiu frekvenci.

Policista jde po pláži, když kolem něj proletí nafukovací míč a hned nato se ozve zoufalý křik malého chlapce: „Pane policajt, prosím, zastavte ten míč!” Policista se bleskurychle otočí a míč prostřelí. „Rád jsem ti pomohl, chlapče…”

Obviněný vysvětluje před soudem: „Opravdu jsem poklekl v autě, ale to ještě neznamená, že jsem byl opilý.” Soudkyně na to: „A jak vysvětlíte, že jste chtěl odemknout rychlostní skříň?”

„Tak teď už teda souhlasím s tím, že se i mistr tesař někdy utne,” zdrceně prohlásil policista při vyšetřování sebevraždy.

Kolikrát se policisté smějí vtipu? Čtyřikrát. Poprvé – když ho slyší. Podruhé – když jim ho někdo vysvětlí. Potřetí – když ho vyprávějí ostatním. Počtvrté – když ho pochopí.

Vyběhne poklidný policajt z hořícího domu a přátelsky volá na hasiče: „Pánové, nedáte si se mnou taky buřty?”

Státní zástupce u soudu hovoří k obžalovanému: „Máme pro vás, pane obžalovaný, dvě zprávy. Jednu špatnou a jednu dobrou. Kterou chcete slyšet první?” „Tak nejprve raději tu špatnou.” „Dobře. Tak ta krev, která byla nalezena na vaší košili, patřila podle testu DNA oběti, což je přímý důkaz, že pachatelem jste …

Předseda soudu: „Tak nám, paní svědkyně, řekněte, jak vůbec ta bitka na tom plese vznikla, kdo dal k tomu podnět?” „Bitka vznikla, vážený soude, působením mého muže, který knokautoval dechovce bubeníka, jelikož ten na mne pořád volal: Maruško, jakou mám paličku?, čemuž můj muž asi nerozuměl a nebo rozuměl.”

Žalobce u soudu: „Jmenovaný odcizil z místního muzea drátěnou košili z dvanáctého století, údajně proto, že potřeboval pletivo na dvířka králíkárny…”

„Obžalovaný, co byste chtěl uvést na svou obhajobu?” ptá se soudce. „Pane soudce, když jsem v hospodě vykřikoval, že všechny oddělám, myslel jsem tím zameškané směny…”