Voják hlásí do vysílačky: „Pane generále, mám čtyři zajatce!” „Výborně,” pochválí ho generál, „okamžitě je sem přiveďte.” „To bych rád, ale oni mě nechtějí pustit!”

Na bitevním poli: „Pane plukovníku, mám jedno přání.” „Mně se můžete svěřit, poručíku.” „Až válka skončí, chtěl bych odejít z armády…” „Ale poručíku, proč zrovna vy, takový správný voják?” „Nerad bych následoval příkladu dalších správných vojáků, kteří narazili na minové pole přede mnou…”

Na malém opuštěném tichomořském ostrůvku oznamují vojákovi: „Přeřadili tě.” První reakce jsou samozřejmě nanejvýš pozitivní. „Juchů!” raduje se vojáček. Nadřízený se však zamračí: „Však on ti brzy zmrzne úsměv na rtech.” „Jakto?” „Přeřadili tě na Antarktidu!”

Poslední SMS z nalezeného telefonu: „Na půlnoc to už nestihnu, zůstal jsem někde viset. Saddám Husajn.”

Píše vnuk dědečkovi z vojny: „Dědo, jestli chceš, abych měl dva dny mimořádného volna, zatáhni za provázek, který čouhá z balíku.”

Poručík představuje vojákům pro některé novou zbraň: „Vojáci, tohle je mačeta.” Pak se obrátí na Deža, který má trochu problémy s češtinou, a přikáže mu: „Zopakuj to po mně.” Dežo říká: „Vojáci, tohle je poručíkova četa!”

Z vojenské základní služby: „Že je nepřítel po zuby ozbrojený, ještě neznamená, že na hlavě nemá žádnou zbraň.”

Zuří válka, náklaďák s uprchlíky najede na minu. Z přívěsu se ozve: „Co to ten řidič vyvádí, vždyť s náma jede jak s hnojem!”

„Uznávám svou chybu,” čestně prohlásil generál. Kritikové se na něho okamžitě vrhli jako saně: „Ještě svou chybu chová v úctě!”

Poslední slova americké vojačky z Iráku: „Ucítila jsem ze zadu něco tvrdého…, a pak mi to cvaklo.”