Popeláři odvážejí kontejner. Blíží se stará Petrásková s odpadkovým košem a volá: „Doufám, že nejdu pozdě?” „Ale kdepak, matko. Naskočte si!”

Malý chlapec seděl na obrubníku a usedavě plakal, když kolem procházel jeden děda. „Co se děje, chlapče?” zeptal se starostlivě. „Proč pláčeš?” Hoch odvětí: „Pláču, protože nemůžu dělat věci, které dělají velcí kluci.” Nato si stařík sednul na obrubník vedle něj a začal plakat také.

„Tak už jsem asi v letech,” povzdechne si v parku na lavičce pán při pohledu na dvojice mladých. „Vyrušujou mě věci, které mě dříve nesmírně vzrušovaly.”

Strachuje se 150-letá stařenka: „Doufám, že z toho hovězího nedostanu BSE… Za deset let bych mohla umřít!”

„Včera pro mě měla pošťačka doporučený dopis,” chlubí se děda Málek, „ale nakonec to žádný extra čtení nebylo…”

„Tak se namažte neoprénem,” volá na prokřehlého plavce babička. „Slyšela jsem, že s ním můžete do studené vody, aniž byste mrzli!”

U pumpy se mračí mladá, vyvinutá brigádnice: „Dědo, měl jste mi to hned říct, že jste poloslepej a nemůžete najít nádrž svého Trabanta… A nemusel jste mi napumpovat pět litrů speciálu za podprsenku!”

Na dveře starého dědečka zaťukají ochránci zvířat: „Slyšeli jsme, pane, že prý máte vlka!”

„Není pod nadprsenku,” libovala si babička.

Šedesátiletá paní porodila dítě. Přijde s ním domů a chová ho. Později přijde náštěva a chce vidět malého. Říkají paní, ať jim ho ukáže, ale paní říká: „Ještě ne.” Po hodině říkají znova, aby jim ho ukázala, ale ona říká: „Ještě ne. Až zapláče – nevím totiž, kam jsem ho …