Seděla jsem v čekárně svého nového zubaře a prohlížela si to tam. Zahlédla jsem i diplom, který uváděl celé jméno svého majitele. Najednou jsem si vzpomněla – vysoký, hezký, tmavovlasý kluk stejného jména se mnou chodil na gympl, už je to nějakých 40 let. Že by to byl tentýž chlapík, na kterého jsem tehdy měla tajný zálusk? Když jsem ho však uviděla, rychle jsem podobné myšlenky zahodila. Tento téměř plešatý, prošedivělý muž s vrásčitým obličejem, ten byl příliš starý, než aby mohl tehdy být mým spolužákem.
Nebo – že by? Poté, co mi prohlédl zuby, jsem se ho zeptala, jestli nechodil na gymnázium Klementa Gottwalda. „Ano. Ano, chodil jsem tam. Byl jsem jedním z nejlepších,“ zapýřil se. „A kdy jste maturoval?“ zeptala jsem se. Odpověděl: „V šedesátém šestém. Proč se ptáte?“ „Tak to jste byl v mé třídě!“ Prohlásila jsem nadšeně.
Pozorně si mě začal prohlížet.
A pak se ten hnusný, starý, vrásčitý chlap zeptal:
„A co jste učila?“