Paní učitelka ve školce pomáhá chlapečkovi s obouváním bot. Oba tlačili, tahali, ale pořád se do těch botiček nemohli dostat. A když se to konečně podařilo, tak si oba upoceni sedli, chlapeček se podíval na boty a říká: „Paní učitelko, my jsme dali botičky obráceně.“
Paní učitelka se také podívala, a skutečně, boty byly obuty obráceně. Paní učitelka však zachovala klid. Boty s menší námahou znovu sundala a znovu je rvali na nohy. Tentokrát správnou botu na správnou nohu.
Potom se chlapeček podívá na boty a říká: „To, ale nejsou moje botičky.“
Učitelka se kousla do jazyka, a místo toho, aby na něj zařvala:
„To jsi nevěděl dřív?“, tak s námahou zase botičky sundala.
Když byly boty dole, povídá chlapeček: „To jsou botičky mýho brášky. Maminka říká, že je mám nosit taky.“
Učitelka už nevěděla, jestli se má smát nebo plakat a znovu pomohla chlapečkovi do bot. Když mu po té úporné práci pomohla do kabátu, tak se zeptala: „Kde máš rukavičky?“
Chlapeček odvětí: „Rukavičky mám nacpané v botičkách …“
… soudní proces s učitelkou začne příští měsíc …