Škola

Hladovka je těleso, můžeme ji totiž držet.

Kdy Libuše řekla svou památnou větu: „Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká?” Když se cestou do Prahy uhodila do hlavy.

Obzvláště na slovíčko „especially” nezapomeňte.

Učitelka zadala dětem poněkud neobvyklý úkol: „Zkuste každého svého spolužáka přirovnat k nějakému zvířeti.” Ozvala se Natálka: „Já nic přirovnávat nebudu – mám nemocná záda!”

O hodině se jeden ze studentů zvedne, jde za dveře, ale hned se zase vrátí a omlouvá se: „Pardón, já myslel, že mi bzučí mobil – a ono mi jen kručelo v žaludku!”

Před lety na ZSV: „Co by se asi stalo, kdyby královna Alžběta zemřela?” „Ve Velké Británii už by nevládla královna matka, ale bezdětná královna.”

„Co nám dává husa?” „Sádlo.” „A co dál?” „Sádlo.” „Na čem spí tvůj táta?” „Na mámě.” „Na čem spíš ty?” „Na posteli.” „A čím se přikrejvá tvůj táta?” „Novinama.” „Tak čím se přikrejváš ty?” „Peřinou.” „A co je v peřině?” „Peří.” „Tak co nám dává husa?” „Sádlo.”

Vyhodil spolužákovu tužku z okna se slovy: „Pokud tě má ráda, vrátí se.”

Svačí cibuli a obtěžuje zápachem.

Povídá paní učitelka: „Děti, pamatujete si, jak jsem při tělocviku stála na hlavě? Jakou barvu ta hlava měla?” „Červenou, červenou!” volají děti. „Správně, a proč?” „Protože vám do ní natekla krev!” „Výborně, děti! Ale teď stojím na nohou – jak to, že mi do nich také nenatekla krev a nejsou …