Důchodci

Děda se vrátí domů z výstavy dámských přirození. Babka se ho ptá: „Dědku, a takovou, jako mám já, tam taky měli?“ „Jo, měli, přes tu se tam vcházelo!“

Děda jde o půlnoci na hajzlík. Vrátí se a říká babce: „Babko mi opravdu máme na hajzlu duchy! Když jsem přišel samo se rozsvítilo a když jsem odcházel samo se zhaslo.“ Babka se otočí, skoro dostane infarkt a říká dědkovi: „Dědo ty debile, ty jsi se zase vysral do ledničky!“

Přijde starý pán do nevěstince a bordelmamá mu říká: „Ale dědo, copak vy tu děláte? Vždyť vy už to máte dávno za sebou.” Děda se chytne dlaní za čelo a povídá: „Ach ta skleróza! A kolik jsem dlužen, milostivá?”

Dva důchodci se procházejí v parku. Potkají pěknou mladou dívku a jeden povídá: „Teď bych si přál, aby mi bylo dvacet let.“ „Blázne, kvůli čtvrt hodině zábavy bys chtěl dalších čtyřicet let pracovat?“

Telefon zvoní a zvedá ho starý děda. „U telefonu Miloš Metla,” ozve se ve sluchátku. „Tady Jaromír Fajfka, pane Milo Mete,” odvětí důchodce. „Ale já jsem Miloš, Miloš Metla,” rozčílí se hlas v telefonu. „Ach, promiňte, musíte mě omluvit… Já jsem nedoslýchavý!”

„Dědo, máte počítač?” „Mám, zdědil jsem ho po nebožtíku tatínkovi.”

Jde takhle babička po ulici a říká: „Tady je dneska čisto.” Najednou zakopne a hodí držku. Vstane a řekne: „Sakra, tady je špíny… No jak jsem řekla – radši na nohách a bude čisto než na zemi a v bordelu!”

Povídá jednoruký děda známému: „Ty jsi měl zamlada proklatě pevnej stisk!”

„Můj otec byl válečný hrdina,” chlubí se děda. „Jenom už nevím, jestli zemřel na frontě nebo ve frontě…”

Děda se začal doma nehorázně nudit. „Dědo, ty máš ponorku!” řekla mu babička. „Jakoupak já mám ponorku?” opáčil děda. „Kdybych já měl ponorku, tak bych se tady takhle nenudil a vyrazil bych někam do moře!”