Děti a mládí

Přijde Pepíček do školy s monoklem na pravém oku. Učitelka se ptá: „Kde ses popral?” „Prosím, já jsem nemohl spát a vrtěl jsem se. Tatínek se zeptal, jestli spím. Řekl jsem, že ne. Tak mi tatínek jednu vrazil, abych spal.” Podruhé přišel s monoklem na levém oku a situace se …

„Pane vedoucí, vy jste na něco alergický, že máte takové boule po těle?” „Ne, chodím pravidelně do posilovny.”

Paní Ráčková vzpomíná na své mládí: „Za našich časů se jezdívalo na dlouhé svatební cesty, ne jako dnes.” Osmnáctiletá dcera suše poznamená: „To máš přece úplně jedno, mami. Dnes se zase jezdí o to častěji!”

Bezmála stokilový chlapeček se ptá maminky: „Mami, jak jsem přišel na svět?” „Přinesl tě čáp,” ochotně vysvětluje máma. „A kterej?” nedá pokoj tlouštík. Maminka se zamyslí a říká: „Ten s prohnutou páteří.”

„Co byste nejvíce chtěl pro svoje děti?” „Aby měli bohaté rodiče.”

„Hrozí mi, že vyletím,” stěžuje si doma student. „Toho se neboj,” uklidňuje ho táta, „vždyť nemáš křídla!”

Maminka před odchodem z domova slibuje svým ratolestem: „Děti, když budete hodné, tak vám tatínek nasbírá takové houby jako vloni, abyste nemusely dva měsíce do školy!”

„Pane vedoucí, v našem stanu je krysa!” „Buďte rádi, že není v kuchyni, to už byste ji měli na talíři.”

„Budíčééék!” skřehotá takhle ráno dotěrný starší brácha. „Jirko, vážně, já chci spát,” zlobí se Jana. „Tak tedy vážně. Vážení přátelé, přivítejme tento krásný den…”

Jde malý Pepíček do obchodu a chce jedny alwaysky. „To máš pro maminku?” zajímá se udivená prodavačka. „Ne, pan doktor mi je předepsal do bot!”