Děti a mládí

Otec se ptá Jendy: „Kolik je dva krát dva?” Jenda říká: „Hm, to záleží na tom, jestli chceš koupit nebo prodat.”

Maminka okřikne hocha u stolu: „Proč tak patláš na ten ubrus, Pepíčku?!” Klučina říká: „Snažím se vytvořit mapu světa.”

„Táto, táto, náš synek řekl svoje první slovo!” „Jo? A co řekl?” „Nevím, pojď, kouknem se…” Synek: „Tttooo jjjeee aallleee kkuurrevvskááá zzziiimmmaaa!!!”

„Jestli sis toho ještě nevšiml, Pepíčku, jsme tady ve škole!” napomíná rošťáka, který dělá o hodině samé opičárny, pan učitel. „Já jsem si toho všiml,” povídá páťák, „ale vy asi ne, protože jinak byste s tím ksichtem neseděl tady, ale v kleci v zoo!”

„Nechoď nikam, venku je hluboká tma!” domlouvá Frantíkovi maminka. „Neboj, mami, přece umím plavat!”

„Játra, slezina, žaludek, dvanácterník…” „Co si to, Věruško, šeptáš?” „Ale, ráda bych poznala sama sebe.”

Do baru vejde opilý Pepíček, rozhlídne se a zařve: „Víte, co jste? Já vám to povím. Napravo ode mě jsou samí idioti, nalevo blbci!” „Poslouchej!” zvedne se muž. „Já si ovšem o sobě nemyslím, že jsem blbec!” „Fajn!” souhlasí Pepíček. „Přejdi na druhou stranu.”

„Pepíčku, co víš o praseti domácím?” „Nic. Nemůžu vám o něm nic říct. On by nám dal výpověď z bytu!”

„Tak copak hezkého sis přivezl ze školy v přírodě, Filípku?” „Zlomenej prst a velkýho monokla.”

Pepíček se ptá otce: „Tati, a kde je vlastně Amerika?” „Nevím, když máma uklidí, nedá se nic najít!”