Děti a mládí

Malá Kristýnka povídá odpoledne matce: „Mami, musím si jít koupit sešit.” „Opovaž se!” napomene ji maminka. „Venku leje, že by člověk psa nevyhnal. Pro sešit ti půjde táta!”

Děti na procházce v lese spatří oběšence. Všechny se s křikem rozprchnou, jen malinký Adolfek zůstane. Zamíří přímo k umrlému, chvíli si ho prohlíží a pak znechuceně povídá: „Přestaň se už konečně houpat, sobče, ta houpačka není jenom tvoje!”

„Heč, můj děda dělá papeže na Jupiteru!” vytahuje se dětem ve školce Pepíček. „No a?” mávne rukou Jáchymek. „Můj děda je ředitelem Sluneční soustavy!”

Zazvoní telefon a nějaký pán chce tatínka. „Táta není doma,” odpoví Pepíček. „Je na pracovní poradě.” „A kdy se vrátí?” „Asi tak před půlnocí ho přinesou, říkala maminka!”

„Náš Jiříček je na svůj věk velmi vyspělý,” chlubí se pyšná maminka, „chodí do dvojky a už nosí domů čtyrky!”

Pepíček oznamuje otci: „Pan učitel ti vzkazuje, že mi nemáš pomáhat s úkoly. Úplně prý stačí chyby, které nadělám sám!”

Matka povídá dceři: „Neříkej, že toho tvého Brada Pitta nemáš ani trochu ráda! Jeho plakát je celý od rtěnky!”

Malá Janička se vrátí ze školky s obvázanou hlavou. „Proboha, co se ti stalo?!” zděsí se maminka. Dívenka se rozvzlyká: „Pavlík po mně hodil kostku!” „Copak jsi ho nemohla nechat, aby skládal ten obrázek jako první, když je to takový surovec?” rozčiluje se máma. Janička upřesňuje situaci: „Dlažební kostku.”

„Ty se máš, že nemáš co dělat,” povídá malému nezbedovi zaměstnaný tatík. „Já kdybych neměl co dělat, to bych dělal věcí…”

„Mami, mohu nosit podprsenku, když už je mi patnáct let?” „Ne, Franto!”