Svatý Petr takhle na nebeské bráně zastaví tři chlápky a povídá:
„Pánové, poslední dobou máme děsně přeplněno, takže mi nejdřív musíte říct, jak jste zemřeli a já posoudím, zda máte nárok na místo tady.“
První chlápek se pouští do vyprávění:
„Bydlel jsem v centru v tom novém mrakodrapu, ve třicátém patře. Jednou jsem takhle odpoledne na balkóně cvičil aerobic, když jsem nějak zaškobrtl a převážil se přes okraj. Naštěstí se mi povedlo, jak jsem padal, se o patro níž chytit zábradlí. Měl jsem i štěstí, že v tom bytě někdo byl. Zevnitř vylezl nějaký člověk, ale místo, aby mi pomohl, mě začal mlátit přes prsty. Chvíli jsem se ještě držel, ale když si ten chlap doběhl pro kladivo a jeden po druhém mi přerazil prsty, tak jsem se pustil. Nějakým zázrakem jsem dopadl do hustého křoví a kromě pár škrábanců a vyraženého dechu se mi nic nestalo. No, a když jsem se tak hrabal z toho křoví, najednou jsem zaslechl divný zvuk, zvedl hlavu a přímo na mě přistála lednice. No, a to mě už zabilo a tak jsem tady.“
„No, to je hodně skličující příběh, tak běžte dál. A co vy?“ ptá se Petr dalšího.
„Já dělal v účetní firmě ve městě a jednou mi někdo zavolal, že mi nějaký chlápek chodí za ženou. Tak jsem se sebral, honem domů. Výtahy nejezdily, tak jsem musel vyběhnout devětadvacet pater. Vlítnu do bytu, žena v županu, zpocená. Tak já prohledal celej byt. Až na balkóně jsem toho mizeru našel. On se nechtěl pustit, tak jsem ho praštil po prstech kladivem. A představte si, on spadne dolů celou tu výšku a nic se mu nestane. Já vám byl tak rozčílenej, vlítnul jsem do kuchyně, popad ledničku a hodil jsem ji na něj z toho balkónu. Jenže už nejsem nejmladší a srdce ten nápor nevydrželo, tak jsem se tam složil a už mě neprobudili.“
„No, to je taky smutné, tak běžte. A co vy?“
„No, to se vám takhle jednou schovávám nahatej v lednici….“