Sedí v restauraci dáma postaršího věku, na talíři vonící řízek a váhá, váhá. U sousedního stolu pozoruje onu dámu pán a po chvíli se k ní obrátí se zdvořilou otázkou: „Promiňte, vidím, že jste v nějakých nesnázích. Mohu vám nějak pomoci?“ Dáma se poněkud zardí a rozpačitě vykoktá: „Víte, zapomněla jsem si doma umělý chrup…“
„Nic lehčího,“ povídá pán, „s tím vám mohu vypomoci.“ Sáhne do kapsy a podá dámě potřebný předmět. „Příliš velký…“
„Tak snad tenhle?“ navrhne soused a podá další chrup. „Příliš malý,“ praví po chvíli dáma a vrací onu věc pánovi.
„A co tenhle?“ podává pán třetí chrup.
Dáma okusí, usměje se a dá se do jídla. Když dojí, obrátí se k laskavému sousedu s líbezným úsměvem: „Ani nevím, jak vám mám poděkovat. Velmi jste mi pomohl. Vy jste jistě významný zubní lékař, specialista, že?“
„Kdepak paní,“ povídá ten laskavý pán, „já jsem docela obyčejný hrobník…“