Dcera přivede domů představit rodičům svého snoubence. Když je mladík o samotě se svým budoucím tchánem, ten se ho ptá: „Čímpak se živíš, hochu?”
„Studuji náboženství.”
„A jak chceš vydělat na pořádný barák?”
„Budu se soustředit na svá studia a Bůh nás zaopatří.”
„A za co koupíš mé dceři pořádný snubní prsten?”
„Budu se soustředit na svá studia a Bůh nás zaopatří.”
A takhle to jde pořád dokola – mladík pořád omílá, že Bůh je zaopatří. Když to tatínek vzdá a mladík se odporoučí, maminka přijde do místnosti a ptá se tatínka, jak to šlo. Ten jí říká: „No, ten chlapec nemá žádnou pořádnou práci ani žádné plány do budoucna, jak nějakou sehnat. Ale dobrá zpráva je, že si myslí, že jsem Bůh!”