Dva králíci utekli z výzkumné laboratoře a poprvé v životě spatřili trávu. A tak hop, hop, hop – skákali přes ni, když tu potkali staršího králíka.
„Ahoj,” říká ten starší králík. „Pokud chcete, můžete bydlet se mnou v mém doupěti.”
„Co je to doupě?” zeptali se králíci.
„Pojďte za mnou,” pobídl je starší králík.
Odvedl je do podzemí a oni byli unešení všemi těmi chodbami a jeskyňkami a rozhodli se zůstat s ním. Ráno je probudí dupání. Dup, dup, dup – dupe starší králík a ptá se jich: „Nechcete jít se mnou na zelí?”
„Co je to zelí?” ptají se oba králíci.
A starší králík je odvede na pole plné zelí, kde celý den chroupou. Zelí jim hrozně chutná, a tak se vracejí spokojeni s plnými žaludky a pochvalují si dnešní den. Druhý den opět – dup, dup, dup, a…
„Pojďte na zelí,” říká starší králík, a tak hopkají.
A další den znovu. To už pak povídá jeden druhému: „Což o to, zelí je dobrý, ale copak tohle je ten slavnej život? Pojď, ten musí bejt někde jinde.”
A tak jdou. Opět hop, hop, hop přes trávu, až potkají mladšího králíka, který je hned zdraví: „Ahoj. Zvu vás do svýho doupěte. Mám tam plno mladejch králičích holek.”
„Co je to holka?” ptají se králíci.
„To uvidíte,” odpoví jim ten mladší králík. „Pojďte se mnou.”
Tak jdou a po celé tři dny si užívají – dupky, dupky, dupky. Ale pak přijde první králík za tím druhým a povídá: „Člověče, já odsaď musím vypadnout.”
„Cože?” diví se druhý králík. „Vždyť tohle jsou ty nejlepší dny našeho života!”
Nespokojenec na to: „No jo, to je pravda. Ale když já už mám strašnou chuť na cigáro!”