Čekám ve frontě na kasu, přede mnou stojí mladá maminka s dvěma malýma holčičkami.
„Mamiko?“ ozvala se ta mladší, asi tříletá beruška.
„Copak, zlato.“
„Mamiko, kulva se nežíká viď?“
Maminka zalapala po dechu:
„Kdes tohle slyšela, samozřejmě neříká, to je moc ošklivý slovo, takhle nesmíš mluvit.“
„A mamiko?“ ozvalo se znova.
Pán před nimi se začal maličko otřásat v základech. Maminka se snažila dělat, že neslyší, ale bylo jí to houby platný.
„Mamiko a čulák se taky nežíká, viď?“
Než nebohá paní stačila zareagovat, ozvala se starší, přibližně pětiletá dceruška:
„Neříká, říká se pinďour. A říkala teta, jestli budeme mluvit sprostě, vypadaj nám za to všechny vlasy a budeme plešatý jako strejda Karel. On musel bejt asi strašnej sprosťák, viď mami?“
Maminka nemluvila, zoufale se rozhlížela po nouzovém východu, ale uvězněná v dlouhý řadě košíků neměla absolutně žádnou šanci.
Pán před nimi, zlomený v pase, se už nepokrytě smál, já si utírala uplakaný oči a byla šťastná, že tyhle situace už mám dávno za sebou.
A přišlo to znovu:
„Mamiko?“
„Alžbětko, proboha, mlč. Řekneme si všechno v autě.“
„Ale mamiko, ještě mušíme do lékálny, koupit tatínkovi tu maštičku na pinďoula, má ho pšeci nemocnýho.“
Maminka strčila hlavu do kabelky, zřejmě hledala něco jako roubík, a protože měla kabelku velkou, vešla se jí tam ta hlava celá i s částí ramen.
„Alžbětko,“ promluvila zadumaně ta starší, „já myslim, že na mastičku je pozdě. Mamka včera večer říkala tetě, že už je úplně mrtvej.“
A umřela jsem i já, pán před nimi a maminka si do tý kabelky vlezla skoro úplně celá.
Myslím, že do tý lékárny už opravdu nepojedou.