Po operaci

Dlouhé hodiny na chodbě před operačním sálem. Po strašně dlouhý době se otevřou dveře a na chodbu vstupuje unavený a smutný lékař. Pomalu si přisedne k zhroucenému manželovi a tichým soucitným hlasem říká: „Dělali jsme co jsme mohli, ale vaše paní upadla do dlouhodobého hlubokého kómatu. Manžel vytřeští oči a ptá se: „Co já teď budu dělat? „No, budete se muset o ni denně starat. Každé dvě hodiny ji otáčet, aby neměla proleženiny a krmit ji hadičkou s umělou výživou, vyměňovat ji plíny, když se pomočí a umývat jí, když se pokálí. Budete na ni muset celé hodiny vlídně mluvit, laskat ji ve vlasech, protože je možné, že všechno vnímá a ona se třeba za dvacet let z kómatu probere, usměje se na vás a může do něj znova ihned upadnout na dalších pár let.“ Chlap mezitím zežloutl, zfialověl, zezelenal a totálně se rozklepal. Doktor se k němu nakloní, plácne ho po zádech rozšafně povídá: „Nebojte se, dělám si prdel – samozřejmě umřela“.